Povinná služba v armádě patří mezi mechanismy, které po staletí ovlivňovaly a často dosud ovlivňují fungování mnoha ozbrojených sil národních států po celém světě. V českých zemích byla metoda doplňování armády formou povinných odvodů zavedena za Marie Terezie a nahrazovala tak do té doby obvyklý způsob verbování. Myšlenka všeobecná branné povinnosti byla poprvé uplatněna v revoluční Francii v roce 1793. Právě v této době se také zrodil ideál národa ve zbrani a vojenská služba se tak stala povinností i právem každého občana v jeho vztahu vůči státu. Nové způsoby válčení a utváření národních států si v následujících staletích vyžádaly postupné umenšení téměř výlučně profesionálního charakteru armády a jeho nahrazení armádou masového typu, jejíž jádro tvořili především branci, kteří se cítili zavázáni vůči svému národnímu společenství.
Tento institut představoval od konce 19. století v evropském prostoru jeden z důležitých mechanismů fungování moderních národnostních států, jehož prostřednictvím vládnoucí moc disciplinovala, indoktrinovala, socializovala, a především pak mobilizovala obyvatelstvo k obraně teritoria a stávajícího společenského řádu. Všeobecná branná povinnost se díky své popularitě po pruských vítězstvích ve válkách z let 1866 a 1870 rozšířila do řady dalších evropských zemí, včetně Rakouska-Uherska.
V českých zemích se tento institut v roce 1868 stal – bez ohledu na pozdější vývoj státoprávního uspořádání a změny politického režimu (tj. monarchie, demokracie, socialismus) – jedním z klíčových nástrojů v mezigeneračním procesu utváření a formování národní identity zejména mužského obyvatelstva, na nějž byla postupně historicky navázána celá řada dalších oficiálních i neoficiálních kulturních reprezentací a stereotypů, které jsou reflektovány v různorodých typech dobových pramenů. Fenomén povinné vojenské služby se totiž netýkal výlučně jen samotných vojáků, ale také jejich rodinných příslušníků, a mnohdy proto tvořil organickou součást soukromého i společného života rodin, obcí i celé společnosti, projevoval se např. v rovině festivit (slavnostní odvody typické zejména pro venkov), ale i různými negativními (sociopatologickými) jevy (např. šikana, sebevraždy apod.).
První světová válka podrobila branný systém habsburské monarchie dosud nejtěžší zkoušce, která naplno odhalila jeho deficity. Jednalo se zejména o malé množství vycvičených vojáků (záloh) v poměru k celkové mužské populaci způsobilé k vojenské službě, což bylo způsobeno dlouhodobě nízkými odvodními kontingenty (bez ohledu na demografický vývoj) a soustavou úlev (náhradní záloha, institut jednoročních dobrovolníků). Tlak na zvýšení početních stavů mobilizované a válčící armády přiváděl do zbraně muže, kteří v míru neprodělali žádnou nebo jen zkrácenou službu, což nepříznivě ovlivnilo bojové výkony rakousko-uherských vojenských útvarů, jejich soudržnost, a ve svých důsledcích mělo za následek neúměrně vysoké ztráty. Už v průběhu války se uvažovalo o změnách parametrů branného systému pro poválečné období. K jejich realizaci však s ohledem na rozpad Rakousko-Uherska již nedošlo.
Po první světové válce a vzniku samostatného Československa byla povinná prezenční služba upravena branným zákonem z března 1920, který stanovil její délku na 14 měsíců s přechodným prodloužením na 2 roky, resp. 18 měsíců. V následující dekádě se délka ještě několikrát měnila, až se v roce 1934 ustálila na dvou letech, přičemž toto ustanovení přetrvalo v branných zákonech beze změn až do počátku 90. let. Ačkoliv byla nová prvorepubliková armáda budována po francouzském vzoru na demokratických principech (tj. postavena pod civilní kontrolu parlamentu), z praktického hlediska každodenního života ve vojsku se mnoho nezměnilo, protože většina zásad byla převzata z předcházejícího období rakousko-uherské armády. V kontextu druhé světové války je možné konstatovat, že národní idea Československa jako samostatného státu vštěpovaná mužské populaci v rámci vojenské prezenční služby před rokem 1939 nepochybně významně ovlivnila pozdější rozhodnutí mnoha občanů v období Protektorátu aktivně se zapojit do odboje nebo vstoupit do zahraniční (exilové) armády.
Po únoru 1948 je pak československá armáda na další více než čtyři dekády budována výlučně po socialistickém vzoru s důrazem na vysokou míru ideologizace a totální podřízenost obranným potřebám Sovětského svazu. Vojenská služba se až do roku 1989 stala „vlasteneckou“ povinností téměř pro každého muže v Československu. Po pádu komunistického režimu byla vojenská služba několikrát zkracována. Nejprve v roce 1990 ze dvou let na 18 měsíců, o tři roky později se novým standardem stal pouze rok, přičemž od roku 1990 byla současně uzákoněna možnost absolvovat náhradní civilní službu, která však byla zhruba o polovinu delší. Roční prezenční vojenskou službu naposledy potvrdil branný zákon z roku 1999, ale již o pět let později byla definitivně zrušena a v lednu 2005 se Armáda České republiky stala plně profesionální.